HISTORIE POSTRANNÍHO SEDU A DÁMSKÉHO SEDLA
By ing. Vladimír Milota
Převzato z časopisu Jezdectví č: 12/ 2001
Přibližně od pátého století před Kristem začala zachycovat ženu v sedle jako jezdkyni umělecká díla, a to zpočátku na mužský způsob obkročmo v antickém pojetí. Podle prastarých legend bojovné Amazonky pocházející ze severovýchodu Malé Asie podnikaly četné nájezdy na řecké území. Tyto události zaznamenává v chrámu bohyně Athény Parthenonu na Akropoli mramorový reliéf, aby dokladoval pověsti o Amazonkách jako nejasné vzpomínky na matriarchát. Řecký dramatik Eurípidés, někdy také zvaný antickým Ibsenem, ve svém díle Hippolytos podrobně popisuje příběh amazonské královny Hippolite, která byla v bitvě zajatá řeckým hrdinou Theseem a následně jím pojata za manželku. Její syn Hippolitos se stal obětí splašených koní, kteří se polekali při pohledu na býka, jehož seslal bůh Poseidon, vládce moře a všeho vodstva.
V Asii i Evropě byl obkročmý sed používán ženami v ranném středověku, aby se posléze začal vytrácet někdy ve vztahu ke dvorní etiketě, jindy z hlediska praktického při nošení dlouhých sukní s velikou šíří jako například na španělském dvoře.
Postranní či boční sed je známý asi 2500 let v podání kelltských a římských žen. Není pravda, že při tomto sedu měla jezdkyně vždy obě nohy na levé straně (viz obrázek). S postupujícím středověkem se tento způsob dostával stále více do obliby u žen šlechtických rodů evropské provenience.
Tento trend se projevil i na formování tvaru, konstrukce a materiálu použitého k výrobě dámského sedla. Na koně se jezdkyně dostávala za pomoci speciální stoličky. S ústupem pořádání rytířských turnajů došlo k útlumu chovu těžkých středně vysokých koní a naopak byli stále více žádáni koně vyšší, elegantnější a temperamentnější pro reprezentaci, zábavu a vojenské účely.
Proto muselo dojít k vývoji speciálního ženského sedla, které by splňovalo požadavky na udržení stability včetně možností ovládání koně. Možnosti jízdy byly relativně omezené zvláště při skocích v rámci honů nebo při vyjížďkách do terénu. Přesto se našly výjimky, protože některé ženy dosahovaly v jezdeckém umění s tímto typem sedla vysokého mistrovství. Sedla se zhotovovala speciálně pro určitého koně a musely být brány v úvahu i anatomické proporce a stavba těla samotné jezdkyně. Sedlová kostra se vyráběla obvykle ze dřeva, ale používaly se i jiné netradiční materiály, např. kosti, paroží, velrybí kostice.
Obdobnou konstrukci měly i opěrky nohou, které byly umístěny na levé nebo pravé straně sedla a měly za úkol stabilizovat sed jezdkyně Ploché posedlí umožňovalo rovnoměrné rozložení hmotnosti na hřbetě koně. Na straně posezu se nacházela větší bočnice s již uvedenými opěrkami s upevněním třmenu. Na opačné menší bočnici byly zápinky pro široký podbřišník.
Pro jízdu v terénu se používal tenký pojistný řemen, který měl zabraňovat posunování sedla do stran. Toto vylepšení se objevilo až v pozdějším období 18. Století, kdy již bylo více zkušeností s praktickou upotřebitelností dámského sedla, a to i po stránce bezpečnosti. Sedlový potah představovala obvykle kůže, honosnější typy se vyznačovaly také zdobením s použitím výšivek na sametu s ornamenty se symboly šlechtického rodu. Noha ve třmenu napomáhala ovládání koně holení, ze strany opačné pobídky uskutečňoval dlouhý dámský bičík
Z historického pohledu se o vývoj dámského sedla zasloužily některé významné ženské osobnosti. Stačí vzpomenout dceru římského císaře Karla IV. Annu Lucemburskou, manželku anglického krále Richarda II. Která v druhé polovině 14. Století jezdila v dámském sedle a nutila k tomu i své dvorní dámy.
Dámské sedlo té doby přece jenom nebylo tak honosné. S nástupem renesance se začala věnovat větší pozornost také designu a okázalosti, a to především přičiněním Marie Medici, manželky francouzského krále Jindřicha IV.
Popularita postranního sedu byla do jisté míry také vynucena církevními stanovisky, považovala původní, obkročný sed pro ženu za kacířský se všemi možnými dopady pro "hříšnici". Inkviziční soudy i v tomto směru neměly slitování
Nakonec přece jenom s nástupem a rozvojem jezdeckého sportu s emancipací žen začátkem 20. Století. Tato rarita je v dnešní době již definitivně v ústraní. Přesto se někdy můžeme střetnout s ukázkami tohoto "nezvyklého"; způsobu sedu a typu sedla; stačí vzpomenout paní Kubištovou
