<< BACK

PORTRÉT JEZDKYNĚ
by Ardita nám již neznámá reportérka a dopisovatelka tohoto týdeníku
Převzato z týdeníku "Pestrý týden", ročník XII - číslo 44, vydáno dne 30. října 1937

Roderich Manzel napsal ve svém úvodníku věnovaném vítězství sl. Laty Brandisové ve Velké pardubické stepplechase, že jezdkyně dobyla tímto závodem skvělého vítězství nejen sobě, ale celému ženskému pokolení. Z pera sportovce-gentlemana vyšla tato slova jistě upřímně, ne jako levná lichotka, ale jako uznání championa championu, třebaže různých sportovních oborů. Uznání toto je tím cennější, že je vyslovil aktivní závodník vůči ženě, neboť in puncto sportu odkládají muži všechen ohled a galantnost k ženě už proto, že by se zajisté neschodovalo s pravou mužností měřiti své síly se slabým a naříkajícím stvořením a je tudiž samozřejmé, že od sportovkyně očekávají tutéž tvrdost, houževnatost, píli a poctivost i odvahu, jakou vyvinují, vstupují-li do sportovního boje. Muž je nejpřísnějším, ale i nejspravedlivějším kritikem ženina sportovního výkonu.

Slečna Lata Brandisová, vítěz na Velké Pardubické Steeplechase.

Ze 40.000 pardubických diváků nezůstal ani jediný zticha, když Lata Brandisová sestoupila po svém skvělém vítězství s koně. Tato skromná, nenápadná postavička štíhlé jezdkyně na plavém koni dovedla se vepsat hluboko do srdcí přátel turfu, kteří po šest podzimků sledovali obdivuhodný boj na obtížném coursu Velké pardubické. Nebylo jediného panského jezdce v dějinách tohoto závodu, jenž by byl přešel dráhu, nasednuv vždy znovu po tolika těžkých pádech, jak to činila Lata Brandisová po prvé a nebylo odborníka, jenž by byl v jejím stylu, vedení koně, znalosti dráhy a srdnatosti nalezl chybičky, když jela svůj letošní vítězný dostih. Svojí velikou vytrvalostí, odvahou, skromností a zejména pílí dosáhla splnění svého životního snu - prošla vítězně cílem nejtěžšího překážkového dostihu na kontinentě.

Dobyla vítězství nejen sobě, ale nám všem ženským dušičkám, které jsme na ni právem hrdy a dokázala zároveň, že není třeba býti ani mužatkou, ani ženou špatného vkusu či hrubých mravů, chceme-li měřiti v jezdeckém sportu své síly s muži. Že je právě naopak třeba velmi mnoho ženské trpělivosti, jemnosti, houževnatosti a poctivosti, abychom dosáhly v sedle úspěchů a že ženy přesčasto jsou samy vinny, že se na ženský jezdecký sport pohlíží s patra.

Jezdecký sport je vlastně uměním a proto je z nejtěžších sportů vůbec. Hodí se však znamenitě pro ženu, jíž přirozená grácie vždy velmi napomáhá v pěkném držení těla a jejíž jemná ruka je k vedení koně mnohdy způsobilejší , než pevná dlaň mužova. Jízda na koni však vyžaduje nesmírně mnoho poctivého studia, trpělivosti a námahy, nemá-li se zvrhnouti v paskvil, neboť tu spíše než kde jinde je od vznešeného k směšnému jen krok.

Bezvadný zevnějšek jezdkyně je první podmínkou jejího vystoupení v sedle na veřejnosti, ať v jízdárně, ve Stromovce, v terénu či na závodní dráze. Máme k tomu účelu klasické úbory jezdecké, navržené tradicí a přizpůsobené módou, od nichž není radno daleko se uchylovati. I když si jezdkyně dovolí pro terén či cvičnou hodinu jerseyovou blůzku místo jezdeslého žaketu, není to ještě signálem k záměně jezdeckých úborů za lyžařské.

Objem a váha jezdkyně ostatně jí úbor diktují a nestačí-li sebekritika, poradí dámě nejlépe učitel jízdy nebo krejčí. V zájmu elegance omezí se též úprava tváře seriozní jezdkyně na trochu dobrého krému a pudrový prášek, neboť není příšernějšího pohledu nad nalíčenou, jízdou rozpálenou tvář, poníž stékají praménky barevného potu a zníž se šklebí pootevřené, rudě nalíčené rty. Ani ruka, jež má místo nehtů krvavé drápy, nebude nikdy jemnou rukou jezdeckou. Zakladní podmínkou elegantního zjevu jezdkyně je však pevný sed a nenucené držení těla v sedle. Dámy bývají terčem mužského posměchu právě proto, že na zemi vypadají ve svých bezvadných úborech jako kněžny a sotvaže vsednou na kůň, podobají se pocuchaným slípkám, jenž se s bídou drží v sedle, přihrble se chápou otěží a zděšeně čekají, co se bude díti.

Nezbytnými doplňky elegantního zevnějšku dámy v sedle jsou jistota a klid, jichž dosáhne jen ta jezdkyně, jenž se svému sportu věnuje plně a z opravdového zájmu, nikoliv z pouhé chvíle a pro módu a dovede statečně a mlčky překonat jeho těžké začátky. Jezdkyně, která nezapomíná nikdy, že houževnatost není umíněnost, ale že znamená nekonečně mnoho ústupků vlastní ješitnosti a naprostou poslušnost jezdce zkušenějšího. Jezdkyně, která dovede koni vnutiti svoji vůli důsledností, nikoliv hrubým trestem, jež se s ním domluví pomocí otěže, aniž by mu dala pocítiti svoji zlost surovým škubáním. Jezdkyně, která jízdárenskou květomluvu přijímá s pobaveným úsměvem, nikoli vzdornými slzami a jež šlehy učitelova sarkasmu béře ke svému poučení, nikoliv urážce. Dáma, která v šatně jízdárny dovede se svým městským oděvem odložiti na hodinu své osobní malicherné zájmy, starosti, bolest, žerty i flirt a stane se pozorným chlapcem v breeches, jehož upřímně mrzí nezdar a srdečně ho těší sebe menší pokrok.

Dokonalá sportwoman především "nosí v nitru svém své elegance květ, jak švihák moderní se ovšem neparádí, ač míň je koketní, svůj úbor v souzvuk ladí" a to především s ryzím sportovním charakterem, který z ní modeluje teprve opravdovou jezdkyni.