<< BACK

ŠTVANICE - NEBLAHÉ PŘÍHODY A NEBEZPEČÍ
by VIDA

Dámské sedlo a jízda v něm je opředena mnoha předsudky, ještě z dob, kdy ženy jezdily v "starých" modelech pro honební jízdu a rychlé štvanice ne přiliš bezpečných. Ženy se účastnily honů i divokých štvanic a mnohé znich se svou odvahou v dámských sedlech dokázaly předčít i muže. Bohužel mnohé znich za svou troufalost také zaplatily vážnými zraněními či životem. Na jezdkyni během štvanice číhala mnohá nebezpečenstva. Krom běžných nebezpečenství, to byla i "móda", "nevhodná výstroj koně (sedlo, třmeny)" a v neposlední řadě i etiketa. Na tyto nebezpečenstva se zaměříme časem v dalších článcích na toto smutné téma.

Mnohé z příběhů z dob štvanic a honů panstva se smutným koncem se uchovalo v lidovém vyprávění, pověstech a bájích do dnešních dob. Říká se, že na každém šprochu, pravdu trochu a tak se tyto příběhy možná nezakládají na reálných událostech a osoby vnich nejsou z historického hlediska definovatelné a konkrétní, přesto v nich najdeme i místa k zamyšlení i poučení.

Před časem jsem při hledání něčeho zcela jiného našla pověst o studánce v blízkosti zámku ve Vranově nad Dyjí. Zámek i onu drobnou, nově opravenou stavbu v lesíku v podhradí znám a tak mě pověst upoutala k jejímu přečtení. Jako protiklad k této pověsti "O studánce víly Felicie" přidávám druhou pověst "O rytíři z Planderského zámku". V obou těchto pověstech přichází o život při štvanici jezdec. V prvém žena v dámském sedle a v druhém muž v sedle obkročmém.



Studánka víly Felicie a paní ze zámku ve Vranově nad Dyjí

Nedaleko vranovského zámku stojí v lese stavba, která se podobá kapličce. Nechala ji postavit v r. 1806 hraběnka Felicie Mniszková. Je to studánka, které se podle hraběnčina jména začalo říkat Feliciina studánka. Lidé už ale brzy přimyslili ke studánce půvabnější příběh jenž zaznamenal a zpracoval pan Leo Zerhaua v knize "Příběhy a pověsti z Podyjí".

Skalní jeskyňka, z níž pramen vychází, byla příbytkem dobré víly. Voda, která vytékala z pramene, měla léčivou moc. Studánka lákala množství lidí, kteří si k ní přicházeli léčit své neduhy.
Ke studánce začaly chodit i děti z blízkého hradu. Jejich otec musel odjet na válečnou výpravu, a tak bylo maličkým občas smutno. Víla jim pro radost darovala lesklé oblázky, které, jak později s úžasem zjistila jejich matka, byly celé ze zlata. Víla děti bavila, hrála si s nimi a pomáhala jim trávit dlouhou chvíli.
Konečně se otec, pán hradu, vrátil a údolí znovu ožilo. Rytíř miloval hony, lov ptáků i zvěře. Jednou poblíž studánky pronásledoval jelena. Zvíře už bylo lehce zraněné a nechávalo za sebou krvavou stopu. Lovec se hnal zběsile za ním. Ale u studánky náhle musel prudce přibrzdit. Před ním stála víla, ochránkyně lesa i jeho obyvatel. "Stůj," přikázala rytíři. "Tento les i všechno v něm patří pod mou ochranu. Nedovolím, abys ublížil tomuto zvířeti." Pak umyla udýchanému jelenovi rány a ten zvesela odpelášil pryč. "Jsem Felicie, ochránkyně údolí. Starám se i o tvé děti, jsi-li mimo hrad. Nepřeji si, abys lovil v mých lesích. Vyhledej si jiná loviště!" promluvila ještě překrásná víla. Hradní pán se nezmohl na slovo a odklusal pryč.
Od té doby už u studánky nikdy nelovil. A jak si všiml, začalo se mu od té doby mimořádně dařit. I sám znojemský kníže Litold si povšiml jeho úspěchů a vyslovil mu uznání. Radosti nebraly konce, rytíři se narodila ještě jedna dcera, kterou pojmenoval Felicie, na památku a ke cti dobré víly.
Jednou pořádal znojemský kníže na svém hradě velkou slavnost. I vranovský pán byl pozván. Před odjezdem ale víla varovala jeho paní, aby na slavnost nejezdila. A ta, i když jindy na rady dobré víly oba manželé dbali, tentokrát neuposlechla. Příliš milovala dobrou zábavu.
Slavnosti na znojemském hradě trvají dlouho do noci a končí mohutným honem. Vranovská paní jede na nezvykle divokém oři a ten s ní pádí přes potoky i strže jako o závod. A neštěstí na sebe nenechá dlouho čekat. Kůň sklouzl na mokrém kameni a padá do propasti. Tělo rytířovy ženy zůstane ležet bezvládně na jejím dně a jen slabé sténání se z něj ještě naposledy ozve směrem k nešťastnému manželovi. Rytíř z Vranova chodí po svých lesích jako bez duše. Stále se nemůže smířit s touto ztrátou. I děti pláčou a jsou smutné, marně hledají svou maminku.
Víla Felicie se konečně nad nebohou rodinou slituje a nabídne rytíři, že se bude o jeho děti starat. Přes den bude s nimi pobývat na hradě a v noci se vždy znovu vrátí do svých lesů. Pán ji ale nesmí následovat, nebo by ho stihlo nové neštěstí.
Jak ale chcete zabránit muži, aby nesledoval ženu, která se mu čím dál víc líbí? Jedné májové noci se rytíř jako očarovaný vydává do vlahých lesů, aby našel novou matku svých dětí. Konečně ji na jednom palouku objevil. Tančila zde spolu s jinými vílami v překrásném reji.
"Felicie!" zvolal rytíř plný radosti. Ale rej rychle ustal a víly se rozutekly. Oslovená víla se na rytíře smutně zadívala a oznámila mu, že už se nikdy neuvidí. Nesmí už od této chvíle překročit práh rytířova domu.
A skutečně. Na hradě zavládl znovu smutek. Děti vyrůstaly bez matky a mnohokrát jim kanuly po tvářích slzy. Nejmladší z nich, Felicie, se pak v dospělosti sama stala dobrou vílou - pomáhala všem potřebným a s velkou laskavostí o ně pečovala.



Rytíř z planderského zámku

Nedalelo obce Rantířov v Jihlavském kraji se nachází skalní útvar Zaječí skok. Němci nazývaný Hasensprung. Na plošině nejvyšší skály, kde je mimo celé řady různých vyrytých monogramů, srdíček a tak, vyryt otisk koňského kopyta. Původ otisku vysvětluje jedna z mnoha pověstí tohoto kraje, kterou z německého originálu přeložil JUDr. Karel Polák a nejmalebnější je v podaní pana Ladislava Vilímka z obce Rounek.

... Na nedalekých Plandrech žil kdysi zlý rytíř, který honil sedláky jako dravou zvěř, neboť právě divoké štvanice a hony byly jeho největší zábavou. Při nahánění nešetřil nikoho, pomáhat museli mladí i staří. A tak není divu, že ode všech lidí v kraji byl nenáviděn a proklínán.
Bylo prý to kdysi za pochmurného podzimního dne, když rytíř, sedě v hodovní síni, zaháněl pitím svoji špatnou náladu. Tu ho znenadání posedla šílená touha vyjet na lov. Dal tedy zatroubit na lesní rohy, svolal čeleď a na koni vyrazil ze zámku. Na konci vsi dostihli starce, který opíraje se o hůl, ulehčoval svým bolavým starým údům. Rytíř však, vida jej, zahnal nebohého starce do houfu naháněčů a ještě mu přidal pár ran bičem. Stařec, přemáhaje bolest, pravil k čeledi: "Bůh tomu chce, že dnes ulovíme to strašné zvíře!" Štvanice začala. Lesy se naplnily mocným hlukem a křikem. Stařec s vypětím posledních sil snažil se držet krok s ostatními honci. Marně. Tu se objevil rytíř a v bezmezném vzteku nebožáka srazil koněm na zem a ten umíraje, vypustil duši k nebi. V tom okamžiku, kde se vzal tu se vzal, vyrazil z houští zajíc. Rytíř hned zarazil koni ostruhy do slabin a jal se zajíce pronásledovat. Ten doběhnuv ke skalnímu srázu, zarazil se a přikrčil k zemi. Rytíř slepě ovládán pronásledováním nemohl již v poslední chvíli koně zadržet a zřítil se s ním do hlubin údolí, kde na břehu řeky oba na místě zahynuli. Skála se od té doby nazývá Zaječí skok a ve skalisku dodnes lze spatřit otisk podkovy rytířova koně.
Planderský rytíř se už nikdy nevrátí na své sídlo, neměl by kam, jeho zámek je zbořen. Rozbořen a v troskách je dodnes patrný i Zadní Dvůr, statek, kde byl ustájen dobytek a ovce a který na počátku 19. století patřil rodině Hellerů. Stál v místech, kde končila kaskáda středověkých hornických rybníčků, z nichž se některé nově upravují na sádky.